Před šesti lety debutovala titulní rolí znásilněné dívky ve filmu Stopařka, letos si zahrála v připravovaném hororově laděném snímku Odečet vody. O tom, jaký byl návrat před kameru, a kterak jí autoři nešetřili, čtěte v následujícím rozhovoru.

Před šesti lety jsi debutovala v poměrně dobře přijatém kraťasu Stopařka. Co tě přimělo znovu se postavit před kameru?

Tak primárně se ráda obohacuju o nové zážitky a zkušenosti, a o ty u takových žánrů a projektů není nouze. Běžný život mě nutí předstírat maximálně sympatie vůči někomu či dobrou náladu, ale kde jinde mám možnost si vyzkoušet naprosto odlišnou extrémní polohu pocitů jako ztrátu důstojnosti, strach o život či touhu ho někomu vzít? Nezdá se to, ale člověk se o sobě dost naučí.

To vyznívá, jako bys při natáčení Odečtu vody prošla doslova očistcem.

Byl to boj, to přiznávám. Snažit se objevit svou živočišnou polohu a u toho zjistit, že jsem zřejmě až příliš civilizovaná a zhýčkaná pohodlným konzumním životem, kdy jídlo je vždy čerstvé a teplé a prádlo voní po aviváži:-) Ale jak říkám, při krajních situacích se člověk nejvíc naučí, takže děkuji rýmičce a počátečnímu těhotenství. Bez produkčního týmu, který se mi to snažil co nejvíc ulehčit a podpořit mě, by to bylo nereálné.

Díky souběhu okolností a při ohlédnutí se zpět by se dalo říci, že obsadit tě do téhle role bylo skoro až zvrhlé. Na druhou stranu jsi známá svou oblibou v hororovém žánru, možná proto tým nasadil laťku hodně vysoko a až na place se snažil vrátit do rozumných kolejí.

Princezny a romantické role by mě určitě ničím nemotivovaly, přijde mi to příběhově ploché a lidskou mysl ničím neosvěžující. Jsem thrillerový a hororový fanoušek. Film je vlastně taková masturbace mysli a bez příběhového dramatu či hororových prvků i v kombinaci s komedií k žádnému vyvrcholení mysli, ve smyslu zjitření pocitů a jiného pohledu na věc, nedojde. Tedy ne u mne. Je to pak jen takové pomazlení, ale komu to stačí se jen navnadit?

V Odečtu vody se divák v Tvém podání také dočká určitého pomazlení, ale dá se očekávat, že smysly a pocity zde naopak zjitří. Jak vůbec zpětně hodnotíš obě své role? Ať už oběť znásilnění ve Stopařce, tak v podstatě svéráznou kombinaci oběti a zloducha v Odečtu vody? Autoři se s tebou ani v jednom případě příliš nemazlili.

Ve Stopařce šlo o zosobnění strachu a boje o svůj život a důstojnost, což je v konečném důsledku jednodušší si představit než zkusit v sobě vyvolat dojem čistě zvířecích pudů a zapomenout na jakékoliv racionální uvažování, vlastně jakékoliv uvažování. Řekla bych, že role stopařky mi byla přirozenější, potlačit lidství je nakonec mnohem složitější, než se mi zdálo. Těžko říct, zda se dá nějak lépe připravit, snad jen kurzem přežití v extrémních podmínkách. V obou rolích jde vlastně o vlastní přežití, v Odečtu vody je to jen čisté přežití bez emocí, přežití formy. Stopařka chtěla zachovat i duševní obsah.

Ve Stopařce jsi zažila jen minimum maskérské práce, zato v Odečtu vody se na Tobě maskérka doslova vyřádila. Jak jsi prožívala celou proměnu?

Největší stres byl často nesmrkat, aby to nemusela předělávat a taky vydržet nehnutě sedět. Ale jinak to bylo příjemný nechat se zkrášlovat, obzvlášť pozorovat výraz maskérky. Nejzábavnější byly reakce štábu a režiséra, nikdo se se mnou nedokázal bavit jinak než otočený obličejem jinam. V tu chvíli jsem věděla, že je maska povedená:-)

To musím potvrdit, byl to vskutku nezvyklý pohled do očí. Snaha neprozradit příliš nás omezuje v tématu, byť už bylo možná naznačeno víc než dost. Tak tedy z jiného soudku. Po všech těchto zkušenostech, postavila by ses ještě někdy před kameru? V jaké roli by to ideálně bylo... a přistupovala bys teď, na základě zkušeností, k natáčení a své postavě nějak jinak?

Určitě bych do toho šla znovu, tentokrát s větší psychologickou studií postavy tak, abych postavu mohla lépe procítit. Pokud bych si mohla vybrat, sáhla bych po nějaké nestandardní postavě a bylo by mi úplně jedno v jakém smyslu. Vlastně nemám žádnou vysněnou postavu, charakter, jsem jen neúměrně zvědavá a mám ráda výzvy, takže si počkám, k čemu mě život vyzve dál.

Řízná otázka na závěr. Nejsilnější zážitek z natáčení?

Ze Stopařky jednoznačně zachování vážné tváře na kolegovu větu "vykuř mi ho", ale myslím, že po 20. opakování už to šlo. A v Odečtu jednoznačně omylem spolknutá umělá krev, ta rozvířila žaludek, že syrové vepřové vnitřnosti už byly jen třešničkou. Maso mám jinak velmi ráda, ale produkce ho zapomněla uvařit.

Díky za rozhovor. (Pozn. produkce: Vařené maso bylo připravené, jen na něj nedošlo)